Neděle se zpočátku tvářila jako pohodovější den. Dopoledne jsme zůstali v kempu, aby si Kaldíčci mohli v klidu přerovnat auto a vyprat oblečení. My jsme mezitím také trochu uklidili, srovnali věci a zvládli naše klasické velké/malé prádlo.

Děti si pohrály a vykoupaly se v bazénu, zatímco dospěláci si dali partičku Azulu. Prostě takové klidné dopoledne.

Pak už jsme všechno sbalili a vyrazili dál.

Tentokrát nás čekala procházka kaňonem říčky. Z parkoviště jsme se vydali přes starou vesničku směrem k řece. A už samotná vesnička byla nádherná. Kouzelné kamenné domky, úzké uličky a atmosféra, která nás okamžitě vtáhla.

A potom jsme uslyšeli hudbu.

Z nádherného starého kostela se ozývala melodie klavíru a bubnu. Byla tak příjemná, že nás úplně přitáhla dovnitř. A čekalo nás další malé překvapení – uvnitř byli dva mladí kluci, kteří zde trénovali. Sedli jsme si a jen poslouchali.

Kouzelná melodie, starý kostel, krásná atmosféra a zvláštní klid. Těžko se to popisuje slovy.

Po chvíli se přišel podívat jeden místní pán a postupně dorazila i další skupinka lidí. Nakonec jsme zjistili, že jde o turisty z Holandska, kteří cestují podobně jako my. A protože hudba evidentně patřila k místnímu kouzlu, zahráli si v kostele nakonec na klavír i Rob a Api. Izí se sice moc styděla, ale bylo vidět, že by si to také strašně ráda vyzkoušela.

Z kostela jsme pokračovali rovnou ke kaňonu. Na rozcestí jsme se rozdělili. Kaldíčci vyrazili spodní částí trasy, zatímco my jsme se rozhodli pro vyhlídkovou cestu až na vrchol vyhlídky.

A teda… cesta na vrchol nebyla úplně procházka růžovým sadem.

Velké sestupy a výstupy, lana, železné schůdky a chvíle, kdy jsme si říkali, jestli jsme si to náhodou trochu nepřehnali.

Kolem nás přitom létali dravci. Byli jsme chvílemi dokonce nad nimi. Supi, orli i menší ptáci nám dělali společnost a celý výstup tím dostával úplně jiný rozměr.

Postupně jsme si začali sahat na dno. A v jednu chvíli se Kája začala opravdu hodně bát. Naštěstí jsme byli všichni spolu, takže jsme to společně zvládli a pokračovali dál.

Na vrchol jsme dorazili asi za 50 minut.

A musím říct, že jsme na sebe byli fakt pyšní.

Zvládli jsme s holkami něco, o čem jsme si předem říkali, že s dětmi určitě nedáme. Marťa byla spokojená, šťastná a měla obrovskou radost, že jsme to zvládli.

David jen suše konstatoval, že vůbec nechápe, proč lidé dobrovolně lezou na takové hory.

Tak v tomhle se naše názory zase trochu rozcházejí.

Cesta dolů už byla naštěstí o něco jednodušší. Samotný kaňon byl nádherný. Obrovské skály, voda a cestičky vedené místy po lávkách přímo nad řekou. Jen voda tentokrát nebyla zrovna lákavá. Po předchozí bouřce byla úplně hnědá a špinavá, takže na koupání to rozhodně nebylo.

Cesta zpátky směrem k baru už byla hodně teplá a náročná. A aby toho nebylo málo, došlo nám pití. David cestou na vrchol a dolů moc nepil a Marťa na tom byla dost podobně. Takže když jsme konečně dorazili k baru, byli jsme opravdu rádi.

Doplnit tekutiny a dát si zaslouženou zmrzlinu. To byla ta nejlepší odměna.

Z parkoviště jsme pak vyrazili jinou cestou než Kaldíčci. Tentokrát jsme zvolili trasu, která byla rovnější, a tím pádem i o něco příjemnější.

A večer už jsme zamířili k dalšímu místu na spaní – tentokrát kousek od města Albarracín.

A podle toho, co jsme viděli cestou, bylo jasné, že nás další den čeká zase něco krásného.