Noc byla v pohodě, jen zase o něco chladnější než ty předchozí. Ve vnitrozemí už jsme si začínali zvykat, že v noci teplota pořádně klesne. Ráno jsme ale všechno celkem rychle sbalili a vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství. Tentokrát nás čekal ještě jeden kaňon.

Než jsme se k němu vydali, zastavili jsme se v historickém centru města Albarracín. A… to byla zase nádhera.

Vím, že už se trochu opakuju, ale tohle jsme opravdu ještě neviděli. Staré kamenné a hrázděné domečky, dřevěné balkónky, nádherné staré dveře s kováním a petlicemi, úzké uličky a všude kolem atmosféra, jako bychom se najednou přenesli o několik stovek let zpátky.

Nad městem se tyčily staré hradby a na protějším kopci jsme mohli obdivovat jejich další část. Nechyběla ani nádherná bazilika. Každé město a každá vesnice, které jsme během cesty navštívili, měly něco do sebe, ale Albarracín byl úplně jiný.

Bylo to městečko z minulosti. Takové, kde člověk čeká, že za rohem potká rytíře na koni.

Prošli jsme si uličky, nasávali atmosféru a samozřejmě nemohla chybět ani malá památka. Kája si koupila přívěsek na klíče s ještěrkou, která je symbolem místních kovářů. Izabelka na svou památku na tuhle cestu ještě čeká. Zatím si nevybrala.

Pak už jsme zamířili do kaňonu – Ruta del Barranco de La Hoz.

Tentokrát jsme všichni zvolili variantu kolem vody a bez vysokých vyhlídek. A opět se ukázalo, že každý kaňon může být úplně jiný.

Tady bylo spoustu malých zákoutí, rákosí a vody, přičemž celé údolí bylo ze všech stran obklopené mohutnými skalami. Nad námi létali jeden sup za druhým. Byli úplně všude a člověk je mohl pozorovat opravdu zblízka.

A pak přišlo další překvapení – zahlédli jsme srnky a dokonce i kamzíky. To už byl opravdu nezapomenutelný zážitek.

Děti samozřejmě nemohly kolem tůněk jen projít. U té poslední se všechny vykoupaly a pak si kaňon proplavaly tam a zase zpátky.

Cestou jsme si opět užili trochu dobrodružství – lávky, mostky, řetězy i železné schody. Každý další úsek přinesl něco nového a přesně to nás na těchto místech baví.

Po výletu jsme pokračovali směrem ke kempu. Cestou jsme vystoupali do pořádné výšky – překonali jsme dokonce výšku Sněžky.

Ještě jsme se zastavovali na několika vyhlídkách kolem přehrady Embalse de La Toba. Přívod vody byl tentokrát hodně vyschlý a spíš připomínal malý potůček. Samotná přehrada na tom byla o něco lépe, vody v ní bylo víc, ale i tak bylo vidět, že jí je výrazně méně, než bývá obvyklé.

Večer jsme dorazili do dalšího kempu, který ležel přímo u odtoku z přehrady. Tedy kemp je silné slovo, tohle byla taková louka vedle odtoku. A protože tam zrovna místní děti měly nějaký tábor, čekala nás trochu veselejší noc.

Večer probíhala diskotéka a nějaké vystoupení, takže jsme šli spát o něco později. Ale největším překvapením byla stejně zima.

Za celou dovolenou jsme zatím nezažili žádná čtyřicetistupňová vedra ani tropické noci, jak jsme si původně mysleli, že ve Španělsku prožijeme. Naopak – hlavně ve vnitrozemí bývají noci překvapivě studené. Tuhle noc teplota klesla zhruba na 16 °C.

A tak jsme byli zase moc rádi za naše spacáky.

Teď už nás čeká poslední přesun do cílového místa – Soria. Tam se na chvíli na dva dny usadíme a budeme čekat na jeden z hlavních cílů naší cesty…

ZATMĚNÍ.

Tak jsme zvědaví, co nám poslední dny našeho dobrodružství ještě přinesou.