Náš poslední den na cestě a zároveň poslední přejezd před tím, než dorazíme do cíle našeho španělského dobrodružství. Z kempu jsme vyrazili na vyhlídku Ventano del Diablo. Ta se nachází vysoko nad říčkou, která vytéká z přehrady, u které jsme předchozí večer spali.

A byl to zase jeden z těch pohledů, u kterých člověk chvíli jen stojí a kouká. Na jedné straně hluboká propast a pod ní nádherně čistá tyrkysová voda. Na skále naproti odpočívali dva supi a hluboko dole nad vodou skupinka lidí zkoušela ferratu. Na druhé straně pak byly nejrůznější jeskyně, skalní útvary a nádherně zbarvené skály.

Pak už jsme nasedli do auta a vyrazili směrem k Soria. Čekala nás zhruba tříhodinová cesta. A rozhodně to nebyla žádná nudná dálnice. Klikaťáky a zatáčky byly místy takové, že jako řidič rozhodně nemáte šanci usnout.

Holky si cestu krátily po svém – poslouchaly audioknížku, hrály hry na telefonu nebo pletly náramky. Díky tomu cesta docela rychle ubíhala, i když tři hodiny v autě už byly přece jen znát.

Během přejezdu jsme si udělali ještě několik zastávek. Jedna z nich byla na vyhlídce věnované pozorování hvězd a noční oblohy. Dozvěděli jsme se něco o místních podmínkách pro pozorování oblohy, o certifikátu pro pozorování a podívali se i na Polárku, která je zvláštní právě tím, že se na obloze zdánlivě drží pořád na stejném místě.

Další zastávka byla u říčky, kde stál krásný románský most. Holky si smočily nohy ve vodě a my s Davidem si dali krátkou pauzu, než jsme pokračovali dál směrem k Soria.

Asi 30 minut před cílem jsme si dali ještě jednu, poslední zastávku – klášter San Juan de Duero. Byl založen ve 12. století johanity a nejvíce se proslavil nádherným a opravdu unikátním rajským dvorem. Najdete tu propletené oblouky kombinující románský, gotický i islámský styl.

Dnes je klášter opuštěnou památkou, ale právě to mu dodává zvláštní kouzlo. Člověk má pocit, že se tu na chvíli zastavil čas.

A právě tady nás čekalo ještě jedno milé překvapení. Potkali jsme paní, která nás zastavila, protože poznala, že mluvíme česky. Vyprávěla nám, že maminka jejího manžela je Češka, takže má k Česku vztah a naši zemi zná. Taková náhoda tak daleko od domova.

Pak už nás čekal jen poslední kemp.

Camp El Concurso

Tentokrát opravdu kemp jako kemp. Obrovský, spousta lidí a hlavně dost hluku. Upřímně – úplně jiný svět než naše předchozí malé jakoby kempy uprostřed přírody.

Ale vlastně jsme nemohli čekat nic jiného. Přijeli jsme sem hlavně proto, že právě tady mělo být jedno z nejlepších míst pro pozorování zatmění a měli jsme šanci ho sledovat téměř dvě minuty.

A samozřejmě jsme nebyli sami. Část kempu byla plná lidí, kteří přijeli přesně kvůli stejnému zážitku jako my. Někteří měli obrovské foťáky, dalekohledy, speciální vybavení a všechno dopodrobna naplánované.

Vedle nás bydleli Italové, kousek od nás Francouzi… Jen Čechy jsme zatím nepotkali.

Jeden Ital ale Česko znal – byl v Plzni i Hradci Králové a dokonce uměl říct „dobrý den“ a „dobré ráno“.

Jinak jsme za celou cestu Čechy nepotkali. Zato jsme pravidelně překvapovali všechny ostatní. Když zjistili, že jsme přijeli až z Česka, navíc autem a ještě s dětmi, většinou jen nevěřícně koukali.

Večer jsme si dali skvělé maso s bramborami a vařenou kukuřicí. Potom jsme si jako dospěláci ještě zahráli Azul a užili si poslední společný večer před tím velkým okamžikem.

Všechno je připravené.

Tak už zítra.

ZATMĚNÍ.