Den D. A je to tady. 12. 8. 2026 – den zatmění Slunce.

Dopoledne jsme si dali jedno z mála opravdu odpočinkových. Děti si pletly náramky, hrály deskové hry, Izí si četla a Kája se naučila nový typ náramku. My dospěláci jsme si užívali trochu klidu a pomalu se připravovali na to, co nás čeká.

Na dvanáctou hodinu jsme vyrazili do bazénu, abychom si užili i vodu a hlavně se trochu ochladili. K pozdějšímu obědu jsme si dali těstoviny s pestem a omáčkou, co uvařily děti, a ještě si šli užít místní bazén, aby si ho děti pořádně užily a vyblbly se.

My jsme mezitím řešili tu nejdůležitější otázku dne – kam se přesuneme a odkud budeme zatmění sledovat?

Po domluvě s odborníky a zkušenými pozorovateli kolem nás jsme nakonec zvolili tu nejjednodušší variantu. Zůstaneme přímo v kempu.

A udělali jsme dobře.

Kolem šesté hodiny jsme si na louku u bazénu přinesli všechno potřebné – židličky, věci na večeři, pití a samozřejmě nějaké dobroty.

Kousek od nás si mezitím francouzská skupinka připravovala svoje „cerepetičky“. Obrovský teleskop, několik dalekohledů, foťáky, vybavení na projekci… prostě pořádná astronomická výbava.

Chvíli jsme se s nimi bavili a zjistili jsme, že jeden z nich už viděl 11 úplných zatmění Slunce. A tohle pro něj mělo být dvanácté a je mu 27 let.

Vysvětlovali nám, co můžeme čekat, a během čekání jsme se díky jejich vybavení mohli bezpečně podívat na Slunce. A byla to nádhera. Díky nim máme navíc spoustu krásných fotografií, na které se budeme moci vracet.

A potom to začalo.

V 19:26 se Měsíc poprvé dotkl Slunce.

Od té chvíle bylo Slunce postupně méně a méně. Každou chvíli se obraz před námi měnil. Všichni jsme samozřejmě sledovali zatmění jen přes speciální brýle nebo astronomické pomůcky.

Čím víc se blížil okamžik úplného zatmění, tím víc bylo kolem nás cítit napětí.

A pak…

Chvíli před půl devátou začalo celé okolí najednou hučet. Jako v obrovském úlu.

Lidé se připravovali na poslední okamžik. Všude kolem nás vzrušení, očekávání a ticho mezi jednotlivými výkřiky.

A pak přišel.

Úplný okamžik zatmění.

Fotografie jsou nádherné. Některé jsou opravdu dechberoucí. Ale popravdě?

Ve skutečnosti to bylo něco, co se nedá popsat slovy.

Něco, co podle mě opravdu pochopí jen člověk, který to zažil.

Na ty necelé dvě minuty jsme si mohli sundat speciální brýle a dívat se na tu nádheru vlastníma očima. A bylo to…

BOŽÍ.

Před námi byla obrovská černá skvrna Měsíce a kolem ní zářila sluneční koróna, která se rozbíhala do všech stran.

Člověk jen stojí a kouká.

A vůbec neví, co říct.

S Kájou nám ukáplo i pár slz. Bylo to tak neuvěřitelné a tak krásné, že se tomu člověk vlastně ani nemůže bránit.

Oproti částečnému zatmění, které jsme zažili v roce 1999, to bylo úplně něco jiného. Tohle bylo úplné zatmění. A těch několik desítek sekund, kdy jsme mohli sledovat Slunce bez brýlí, bylo naprosto magických.

Davidovi se podařilo udělat i několik opravdu krásných fotografií a natočit video. A ještě čekáme na fotografie od profesionálů, se kterými jsme se během dne seznámili.

Tohle bylo skvělé. Úžasné. Nezapomenutelné.

A já jsem strašně ráda, že jsme sem holky vzali.

Protože tohle je podle mě zážitek, který by měl alespoň jednou za život zažít každý.

A tím ale náš den ještě úplně neskončil.

Ve tři hodiny ráno jsme totiž zase vstávali. Tentokrát jsme se šli podívat na noční oblohu a na roj Perseid. Chtěli jsme také vidět seřazení planet do jedné linie.

Takže po zatmění Slunce jsme si dali ještě noční astronomický program.

A myslím, že můžeme říct, že se náš španělský výlet opravdu povedl a ještě nekončí.

A co myslíte?

Už jsme začali plánovat další zatmění.

Protože když jednou člověk vidí úplné zatmění Slunce, je dost těžké u toho skončit…