V sobotu ráno jsme byli sbaleni překvapivě rychle. Kaldíčci vstávali brzy, protože komáři jim v noci rozhodně nedali nic zadarmo. A tak jsme byli během chvilky všichni připraveni vyrazit.

Hlavní a vlastně jedinou zastávkou dne byly tůňky, ve kterých jsme se chtěli vykoupat. Už samotná cesta k nim byla malé dobrodružství – kamenitá cesta nás postupně dovedla na místo, kde jsme zaparkovali. Rob šel nejdřív situaci prozkoumat a po chvíli se vrátil s jasnou zprávou: blíž už to nejde, není tam kde zaparkovat a budeme muset dojít pěšky.

A tůňky? Ty byly nádherné. Čistá, průzračná voda, příjemně studená a kolem skály. Po chvíli nám bylo jasné, že bez šnorchlovacích brýlí to nebude ono. Marťa se proto vydala s Robem a Vikim zpátky k autům.

Mezitím se ale uvolnila místa k parkování, takže jsme spojili příjemné s užitečným. Auta jsme přeparkovali blíž a rovnou vzali i šnorchlovací výbavu.

A pak už se jen koupalo.

Voda byla pořádně studená, ale skvělá. V tůňkách plavaly rybičky, ze skal byly vytvořené různé malé schůdky a člověk měl pocit, že objevil nějaké tajné přírodní koupaliště. Prostě nádhera.

A protože jsme měli celý den před sebou, udělali jsme si u tůněk dokonce i oběd. Uvařili jsme polévku a užívali si klid, přírodu a společný čas.

Kolem čtvrté hodiny jsme se vydali do města Alcañiz. Chtěli jsme tam oslavit Vikiho narozeniny zmrzlinovým pohárem a zároveň se podívat do místních sklepních prostor.

Jenže cestou nás začala dohánět pořádná bouřka. Blýskalo se, hromy byly slyšet ze všech stran a bylo jasné, že tentokrát to nebude jen malá přeháňka.

V samotném Alcañizu začalo pršet. A historické centrum bylo úplně prázdné.

Nikde nikdo.

Ani človíček.

Bylo to zvláštní. A vlastně trochu strašidelné.

Sklepení bylo bohužel zavřené, takže jsme si dali alespoň malý zmrzlinový pohár a vyrazili zpět do kempu.

Déšť nás provázel celou cestu a v kempu nás čekala další pořádná bouřka. S Davidem jsme rychle postavili stříšku a pustili se všichni společně do přípravy večeře.

David připravil těsto na slíbené palačinky. Jenže počasí nám evidentně nepřálo ani v kuchyni. Palačinky nešly otáčet, a tak z nich nakonec vznikly naše slavné palačinkové trhance.

K tomu jsme ještě připravili brambory s masem a doufali, že nám počasí alespoň na chvíli dá pokoj.

Než přišla další bouřka, stihli jsme naštěstí připravit oba naše noclehy – klasický malý stan i střešní stan.

A pak začala noc, na kterou asi jen tak nezapomeneme.

Vítr foukal opravdu šíleně. Holky toho moc nenaspaly, protože to chvílemi vypadalo, že se spolu se stanem i autem někam vydají. A my s Davidem jsme si zase ve stanu užívali vlastní soukromou vichřici.

Celou noc to hučelo, foukalo a my jen doufali, že ráno najdeme všechny věci, stany i auta přesně tam, kde jsme je večer nechali.

Ale i tak – další den našeho dobrodružství za námi.