Ráno vstáváme už bez deště, jen je všude hodně mokro a travnatá plocha kemou je pokryta kalužemi a drobnými potůčky. Konečně náš kemp poznáváme trochu více. Pod stromy je několik stolků s lavicemi a venkovních krbů na grilování. Je tu pítko, ze kterého teče voda a jezírko, kam ráno jde Terka umýt nádobí po snídani. Super je i kontejner na odpadky!
Balíme mokrý stan, vše jde zas do auta a popojíždíme kus k výchozímu bodu na Levadu Calderaio Verde (PR9). Parkujeme na placeném parkovišti Queimadas, kupujeme v aplikaci simplifica vstup na levádu (3€ za osobu) a vyrážíme. Vstupenku kontroluje paní hned na začátku levády.
Poměrně pěkná cesta, nepříliš do kopce je, ale po vydatných deštích v předchozích dnech hodně mokrá. Zároveň je ale krásné, že je tu spoustu menších vodopádů, které dopadají i na cestu. Jsou tu i kratší tunely, nicméně některé jdou zvládnout i bez svícení si.
Ke konci levády je i několik krásných výhledů na hory. Lidí je tu trochu více, ale nic neúnosného, jen se občas vyhýbáme složitěji v užších místech. Mírné zklamání přichází ke konci, kdy zjišťujeme, že pokračování na Levada do Inferno je zavřené. Dáváme si tedy lehký oběd (chleba se sýrem a salátem) a jdeme zpět k autu.
Hezkou cca 12 kilometrovou procházku zakončujeme kafíčkem u hájenky u parkoviště. Dál pokračujeme pak autem vzhůru na parkoviště Achada do Teixeira, jakožto výchozímu bodu na Pico Ruivo. Toto parkoviště je zdarma, ale když přijíždíme zrovna nás zastihává déšť a tak několikrát při balení na cestu zalézáme radši zpět do auta. Po cca 15-20 minutách to vypadá, že by měl déšť ustat, alespoň ten vydatný a tak se vydáváme na cestu vzhůru k chatě Casa de Abrigo do Pico Ruivo po trase PR1.2, což je něco málo přes 2 km do kopce, ale jen 200m převýšení. Máme štěstí a skutečně nám přestalo pršet. Nicméně nás, hlavně Kubu, děsí při cestě po hřebeni vzdálené hřmění. To ale ve finále utichá a než dorazíme k chatě, tak se i mraky a mlha začínají rozestupovat a začíná být postupně vidět do okolí.
Jako první si odložíme v chatě v našem pokoji batohy s večeří, zaplatíme za ubytování a jelikož je zrovna venku docela dobře, nechává se Kuba přemluvit k výšlapu na samotný vrcholek Pico Ruivo. Je to od chaty opravdu kousek 600m a 100m převýšení, takže za chvilku jsme tam a rozprostírají se nám krásná pamoramata hor, přes které se různě válí mraky mlhy. Stále jsou tu stopy po požáru, ale i tak jsou pohledy neskutečné. Nejvíce nás uchvacuje (hlavně Terku) pohled směrem na zavřenou trasu PR1.3 Vereda da Encumeada.
Po docela dlouhé době strávené kocháním se a focením na vrcholku scházíme zpátky k chatě a právě včas, protože se spouští další déšť a přichází mraky a mlha. Vydatně pak prší celou noc a ráno až cca do 9:30h. Ze západu slunce tedy nic není a tak si jdeme alespoň uvařit polévku a teplý čaj, protože i v chatě je dost chladno! Elektřina (tedy i světla) se tu vypínají kolem desáté večer, protože vše jede na hodně hlučný generátor elektřiny. Je tu skutečně zima a ani teplá voda neteče, takže si jen rychle umyjeme nohy a to nejnutnější - voda je opravdu ledová a jdeme zalézt do našich peřin - spíše tedy povlečených dek. I v pokoji máme dost zimu, nikde se zkrátka nijak netopí, a tak trochu litujeme, že jsme si nevzali naše péřové spacáčky.
Pozn. Chata na Ruivu stojí 30€/ os/ noc. Není tam vytápění, ani teplá voda. Koupit lze jen kávu, čaj, vodu a nějaké rychlé občerstvení v podobě sušenek a oříšků. Ubytovaní mají k dispozici dobře vybavenou kuchyňku a sporák, ale vodu a jídlo si musí přinést sami. Za 30€ nám to přijde trochu předražené, ale jiné možnosti tu nejsou. Jen místo pro stanování, kde mohou být jen 2 stany na noc a je vyrezervované mnoho měsíců dopředu.