Po ranní pohodlné hygieně a snídani vyrážíme za sluníčka do hor do vavřínového lesa Fanalu, který je zapsaný na seznamu UNESCO a stromy tu mohou být staré až 500 let. Nicméně ze slunečného počasí tušíme, že asi nezažijeme typický Fanal, kde se válí mlha a stromy tak vytváří záhadné prostředí. 

Když přijíždíme na parkoviště, přesvědčujeme se o našem očekávání, ale alespoň je tu ještě docela málo lidí a tak se procházíme a vycházíme i na kopec Pedreira. Je to hezký pohled i takhle za sluníčka. Pase se tu docela dost krav s malými telátky, která se roztomile rozvalují poblíž svých matek a sourozenců.

Po této zastávce se rozhodujeme projít si kousek značené trasy PR13 s výhledy, ale ve finále opravdu jen kousek, protože Terku hodně bolí v krku a celkově je jí trochu nedobře. Po krátkém okruhu zůstáváme sedět u auta a vaříme vodu na čaj a další dávku Samahanu (ajurvédská směs koření) pro Terku. Poté nasedáme do auta a rozhodujeme se jet rovnou do kempu Feiteiras a odpočívat.

Do kempu přijíždíme lehce po třetí hodině odpoledne, stavíme stan a za sluníčka se povalujeme venku na karimatkách, kocháme se výhledy a odpočíváme. Podvečer nás přijíždí zkontrolovat místní lesní policie a kontroluje, zda máme rezervaci pro kemp. Všichni (celkově asi 5 stanů) rezervaci mají… nicméně kemp je plně vyrezervovaný (je tu místo pro 30 stanů), ale je nás tu jen 5. Docela běžný úkaz, na který jsme si už zvykli. Někdy jsme v plně vyrezervovaných kempech úplně sami - to hlavně za špatného počasí, kdy se asi lidem do hor nechce a radši si narychlo zarezervují nějaké ubytování ve městech na pobřeží, kde je zpravidla lépe. Rezervaci ti lidé neruší buďto z lenosti, nebo z toho důvodu, že aplikace dovoluje zrušit pouze všechny rezervace, nikoliv jen jednotlivé.