Probouzíme se v 5:40 za jasné oblohy v našem kempíku Chão das Feiteiras. Je fakt zima - 4 stupně - a tak na sebe bereme merino, mikinu a dvě bundy. Necháváme stan stanem a startujeme potichu auto.

Doplňujíc snídaňovou energii croissanty v autě, jedeme směr Pico do Areeiro (Arieiro). Podle mapy má být parkoviště na vrcholu, ale spousta aut parkuje na nižším parkovišti - množstvím to vypadá jako by tu bylo celé město. A protože je tu cedule, že všechny pěší trasy začínají odtud, dav následujeme - je to trochu čára přes rozpočet, protože je 6:30, a i když je plný rozbřesk v 7:10, tak už se rozednívá. No tak šup šup pro parkovací lístek a běžíme na horu. První vyhlídka, na kterou lidi chodí je hned na konci silnice, kde je také parkoviště (škoda, mohli jsme zastavit až tady). My se ale nespokojíme s první vyhlídkou, a taky protože chceme jít na značenou trasu PR1, vydáváme se na ní rovnou. Po pár minutách jsme předešli a potkali asi 100 lidí - šílená lidská doprava! Nakonec nacházíme pěkné místečko, kde se v 7:05 usazujeme a stavíme na kávu. Procházející měšťáci, kteří pravděpodobně přijeli poprvé do hor na Madeiře na nás divně koukají, proč si děláme vodu na vařiči při východu slunce na turistické trase. My na ně na oplátku divně koukáme, protože jdou v 8 stupních v pantoflích, kraťasech a triku. Někteří vypadají víc jako turisti, ale všeobecně je vidět, že jde o lidi, kteří na Madeiru za turistikou nepřijeli (nebo o ní ví prd).

Po asi půl hodině se balíme a jdeme po cestě dál. Víme, že je otevřený úsek jen asi 1,5km. Zbytek je kvůli požárům z roku 2023 stále zavřený. Ale i tak tam můžou být hezké výhledy. No… vzhledem k množství turistů jsme usoudili, že jde o největší zklamání na Madeiře. Je to totiž nejfrekventovanější turistická trasa, která je dobře dostupná a relativně nenáročná (nepříliš velké převýšení). Takže je tu s prominutim každá blondýna s nafouklými rty a rusky měnící si oblečení jen kvůli fotkám.

Mizíme pryč - zpátky do kempu. Doděláváme snídani, balíme stan a vyrážíme směr Pico Grande

Vybíráme si příjezdovou stranu, ze které je trasa (PR 12) míň náročná. Máme toho už nachozeno docela dost, a taky docela dost před sebou. Parkujeme mezi množstvím aut na Boca Da Corrida a balíme na výšlap.

Máme před sebou cestu tam a zpět o cca 10 km se 720 m převýšením. Po cestě se setkáváme s hezkým úkazem - na jedné straně hřeneme slunečný výhled, na druhé hustá mlha. Trasa je ale i tak nádherná, pořád máme výhledy alespoň na jednu stranu do údolí a Boca da Encumeada a před nás na Pico Grande. Jakmile však dojde na stoupání na vecholek, které je poměrně obtížné, mlha začne pohlcovat vše kolem.

Ta nakonec pohltila celou oblast, a tak je náš následný výstup na vrchol celý v mraku. Nahoře si děláme oběd a Terka šplhá až na nejvyšší bod na skále - furt není nic vidět. A když není nic vidět ani po 40 minutách, jdeme zpět. Na konci cesty to zakončil déšť.

Nasedáme do auta a po cestě k dalšímu kempu hledáme kavárnu. Vyhrála Padaria Pastelaria Ponto de Encontro. Kupujeme “paštaje”, jablkový závin a kávičky a vzhledem k tomu, že jsme zase níž - na pobřeži, užíváme si sluníčka.

Dopíjíme, Kuba si kupuje nějaká piva a jedeme do našeho dalšího kempíku Bica da Cana. Mají tu tekoucí studenou vodu, tak se trochu oplachujeme, děláme véču a ještě se podíváme na západ slunce. A pak alou spát - ráno zase východ 🙂