Ráno se probouzíme ve stanu, dáváme snídani, jsme rádi, že neprší a kolem 8 už scházíme zabaleni k veřejnému WC na zuby a doplnit vodu z pítka. Za chvilku nás ale radost přechází, jelikož začíná lehce pršet, což se stupňuje, takže už po první cca 15 minutách chůze nasazujeme naše pláštěnková ponča a za deště stoupáme pomalu dál. Déšť nás provází skoro až na první záchytný bod Col du Bonhomme, kde si dáváme tyčku, svlékáme pláštěnky a pokračujeme již mírnějším stoupáním směrem k refuge De la Croix du Bonhomme. Pomalu se nám začínají odhalovat pěkně pohledy na okolní horské masivy!
Do první chaty nakonec neodbočíme a pokračujeme dál méně frekventovanou variantou do Col de Fours. Posledních cca 200 výškových metrů do sedla jdeme více méně v mlze a mraky začínají opět odcházet a odkrývat hory až při poměrně strmém sestupu. Při pohledu do údolí se opět zdá, že za chvilku budeme dole a půjdeme pohodlně po “rovince”.
To se opravdu nestalo a my sestupujeme několik hodin do údolí pouze s krátkým úsekem roviny, která ale kvůli dešti vlastně není vůbec odpočinková, jelikož je pěšina hodně rozbahněná, místy zaplavená, takže přeskakujeme přes kameny, sušší místa, obcházíme travou a místy končíme botou v bažině. Odměnou je ale zlepšující je počasí a krásně výhledy na okolní krajinu.
Dlouhý sestup vystřídá nepříliš strmý cca 20min výstup k chatě refuge de Mottets, kde si dáváme obědovou pauzu - Kuba si dává farfale s rajčatovým ragu a místním sýrem (ale osobní dojem z toho byl spíš boloňské ze školní jídelny) a Terka polévku se zeleninou a pečivem (osobní dojem - dost poctivá).
Čas běží a dnešní den bude dlouhý, takže vyrážíme vstříct dalšímu kopci. Stoupáme docela pohodlnou pěšinou “cikcaky” a následně už strměji do sedla, kterým zároveň prochází francouzskoitalské hranice. Po cestě fotíme krásné výhledy do údolí směrem do Les Chapieux a Col de Fours, po levé straně se nám občas ukáží ledovce a bílé špičky.
V sedle se nám naskytne nádherný pohled do italského údolí oblasti Aosta, které je právem označované za jednu z nejkrásnějších částí TMB. Čeká nás docela dlouhý sestup a tak zkrátka pokračujeme. Procházíme kolem uzavřené chaty Casermetta a krátce před refugia Elisabetta nás opět zastihuje déšť a vše kolem nás se halí do mlhových mraků. Doslova dobíháme do Elisabetty nachvíli se ukrýt a dát si kafíčko. Vypadá to tu moc hezky, objednáváme dvě capuccina, pivo a na půl brownie. Chvilku nás hlodá myšlenka zůstat zde přes noc, jelikož počasí nemá dobrý výhled. Ve chvíli kdy zjišťujeme, že noc pro jednoho by stála bez jídla 68€ je bez dalšího váhání rozhodnuto.
Koukáme na čas, který odpovídá možnosti stihnutí busu ze zastávky La Visaille vzdálené ještě necelých 6 Km a ušetření tak asi 2-3km po silnici do kempu. Jelikož už toho máme dneska už docela dost, balíme a vyrážíme. Nasazujeme vražedné tempo a skoro běžíme po široké štěrkové cestě dolu směrem do Courmayeru, samozřejmě za deště. Míjíme Refugio Combal, kde by mohlo být pěkné za jiného počasí dojít se podívat na ledovcové jezero Lago del Miage, ale v naší situaci to vynecháváme.
Pod refugio Combal už začíná zpevněná asfaltová cesta, po které pokračujeme dál dolu až ke konečné zastávce autobusu La Vissaile, kam přicházíme 18:30 a 10 min se modlíme ať autobus v 18:40 opravdu přijede. K naší velké úlevě s pár minutami zpoždění opravdu autobus přijíždí, nabírá jediné pasažéry- nás a frčí šěrem do města Courmayer. Po pár minutách jízdy zdarma (tyhle shuttle busy jsou tu neplacené) vystupujeme u kempu Aiguille Noire, platíme na recepci 26 € (vše v ceně) a v malém obchůdku u recepce si kupujeme typický italský mřížkový koláč na oslavu výročí svatby a pivka pro Kubu. Paní nám také nabízí večeři formou bufetu a snídani (čerstvé pečivo), ale obojí odmítáme, protože si chceme ujíst zásoby a odlehčit batohy. Stavíme v lehkém dešti stan, jdem se umýt a následně v krytém stanu děláme véču.