Vstáváme na 7:30 na výbornou rozmanitou snídani - italské sýpy, opečené tousty, bábovky, ovoce a jogurt a další, které jsme nestihli vyzkoušet. V 8:20 už stojíme na autobusové zastávce a čekáme na shuttle bus, který by nás měl odvézt na druhou stranu města k pokračování turistické trasy TMB. Má pár minut zpoždění, ale říkáme si, ze je to italská klasika. Když ani po 15 min nejede, vydáváme se pěšky. Projdeme městem a při začínajícím stoupání po silnici doběhneme jiný autobus, který nás popoveze alespoň 2 zastávky do kopce, což je velmi příjemné.
Cesta začíná stoupáním v lese, předbíháme svým vražedným tempem několik skupinek včetně anglicky mluvící, kde jeden z členů komentuje náš výstup slovy “You are flying, how do you do it!?” Se smíchem odpovídáme “ It´s just morning energy.” a pokračujeme dál.
Za chvíli jsme u první chaty Rifugio Bertone, kterou míjíme a míříme na první krásnou vyhlídku na Mont Blanc, kde se kocháme a v duchu se těšíme na následující úsek cesty, který by měl být více méně po rovině. Jde se nám krásně! Je sluníčko, modro, teplíčko a nádherné výhledy… stoupání na chvilku začíná až k Refugio Walter Bonnati.
Kuba na první část naší zastávky u chaty mizí na toaletu, jelikož mu úplně neprospěla včerejší mastná pizza a následně zkouší účinky černého uhlí a colu. Zároveň si neodpustí ale ani polentu s rozpečeným sýrem a Terka si dává kávičku.
Po pauze vyrážíme dále. Trochu stoupáme a pak zase hodně klesáme až do údolí. V dálce se nám ukáže už další záchytný bod - Refugio Elena. Stoupáme dál, je to trochu úmorné, ale nakonec přeci jen, a ne za tak dlouho, vyšplháme k Eleně, kde si dáváme voraz na křesílkách a tyčku. Nicméně není čas ztrácet čas a tak se vydáváme vstříct nepřijemně vyhlížejícímu stoupání do sedla Grand Col Ferret na italsko-švýcarských hranicích.
Funíme do kopce, cestou se kolem nás pohybuje stádo ovcí a koz. Doháníme další 2 trekery a jsme rádi, že nejsme na cestě do Švýcarska sami. Stoupáme a s námi stoupá i mlha a zahaluje vše kolem nás, takže v sedle ve finále téměř žádný výhled nemáme a rovnou začínáme klesat do švýcarského údolí Val Feret. Cesta nám docela utíká, sem tam na nás z mlhy začínají opět vykukovat horské masivy a my zas postupně začínáme cítit naše kolena. Míjíme další chatku - La Peule, kde už jsou dnešní přespávači ubytovaní, koukáme na hodinky a rozhodujeme se nasadit rychlejší tempo a zkusit stihnout autobus dole v údolí, který by nám ušetřil nepříliš záživné (obzvlášť v tomto počasí) 2-3 km v údolí.
Nakonec se přeci jen povede a my jsme na zastávce ještě asi o 10 minut dříve, než má přijet autobus. Teď už jen zase doufáme, že pojede… a opravdu jel. Sice nás to každého stálo 4 franky, ale máme toho už plné zuby dneska.
Do kempu La Fouly přicházíme chvilku před zavřením recepce, paltíme asi 30 franků a jdeme postavit stan (vse je v cene - tepla sprcha a je tu i místnost na jidlo pro kempery). Stan dostavujeme skoro za tmy, rychle do sprchy, najist a utahaní vyčerpaní, ale štastni spát.