Snídaně byla dalším překvapením, těšili jsme se na tradiční vietnamské jídlo a dostali jsme balený dortík, který známe z obchodu a pak nějaký šíleně vypadající barevný dort, k tomu jogur a banany. No Kuba sní všechno a Terce stačil jogur s banány.

Cca v 9:30 přestávalo hustě pršet a tak se šel kuba párkrát cvičně projet v polích na motorce (automatické) a pak už konečně vyrážíme. Za cca 15 min jízdy polními zpevněnými i nezpevněnými cestičkami stavíme uprostřed čajových plantáží a jdeme na krátký výlet na vyhlídku. Náš průvodce Tom (bratr paní Mai) nám během chůze dává různé informace o čajích - z lístků se tu z jedné rostliny dělá černý i zelený čaj, jen se pak liší zpracováním. Pohledy jsou nádherné a je to zase trochu něco jiného než čajové plantáže na Srílance!

Počasí se lepší, už neprší a my pokračujeme dál. Stavíme na několika výhledech a fotíme. Nakonec přijíždíme do města Son Thinh, kde si dáváme výborný oběd (rýži, jarní závitky, bůček, zelené fazolky). Pak pokračujeme o pár metrů vedle do kavárny - no je to na náš vkus dost pomalé tempo. Po kávě už se konečně zase vydáváme dál a míříme do vesničky Pinh Ho navštívit rodinu jedné místní národnostní menšiny, která přišla původně z Číny. Z městečka stoupáme výš do hor a zastavujeme na několika krásných výhledech. Parkujeme motorky na kraji silnice a jdeme kousek pěšky, přicházíme k jednoduchému dřevěnému domečku, možná spíš příbytku. Jako první vidíme venku přivázaného buvola pochutnávajícího si právě na trávě, kterou ku přinesli - buvoli jsou pro místní hodně důležití, protože jim pomáhají na polích, jen málokdy je místní použijí na maso a snědí je - to prý jen když se nějak zraní při práci, ale to není časté.

V době naší návštěvy jsou v příbytku jen dva staroušci a malá holčička - jejich vnučka. Ostatní děti si prý někde venku hrají a rodiče pracují na polích. Jejich první místnost slouží jako kuchyně a obývák, mají jednoduše vybetonovanou podlahu a uprostřed ohniště na kterém vaří a nebo topí když je zima - v zimě tu klidně je prý jen 5 stupňů (v prosinci a lednu je v horách největší zima). Stěny jsou jen ze silných prken, ale jsou v nich díry, takže jim sem musí táhnout. Druhá místnost je asi ložnice, jsou tu jednoduché “postele” které vypadají spíš jak stlučená prkna na kuláčcích přehozená dekou. Ke stavbě příbytku nepoužívají žádné šrouby ani hřebíky a vše je jen svázané dohromady drátky - no asi jim tu moc nefouká. Ptali jsme se také zda by měli zájem se třeba někam přestěhovat do lepších podmínek, pokud by dostali nějakou podporu, ale náš průvodce Tom nám říkal, že ne, že jsou spokojení s tím jak žijí. Dozvěděli jsme e také, že mluví svým jazykem a neumí vietnamsky, jen jejich mladší generace. Tom se ještě musel pomazlit s buvolem a pak už jsme jeli dál.

Sjeli jsme zpět do údolí a vydali se na druhou stranu do hor přes město Suoi Giang. Výhledy byly taky nádherné, viděli jsme i menší rýžové terasy, výtvory z tzv. hadího kamene a pak už jsme jen sjeli zpět do Nghia Lo. Kolem 18:15 jsme zase v ubytování - domě paní Mai Duong.

V 19:30 je véča - dneska naopak úplně dokonalá - masové kousky zabalené ve špenátových listech, jarní závitky, sojovka, rýže a okurka. Poznáváme se dvěma dalšími holkami z Česka, ale ty jdou dříve spát a tak zůstáváme dál kecat a Barčou a Patrikem a Káťou s Matoušem - oba páry jsou také manželé, jedni z 10.8. loňského roku a druzí už 3 roky. Je nám s nima moc dobře, jsou tak podobně naladění a aktuálně bydlí v Praze, takže si vyměňujeme kontakty, ať o sobě můžeme i nadále vědět.